IV. Práce se třídním kolektivem: Kde, kdy, jak často, jak dlouho a kdo vlastně?

Kde program realizovat? Nejlépe v té třídě, jíž se týká. Je jasné, že na druhém stupni se třídy často přesouvají po učebnách a ve své domovské třídě pobývají jen na část vyučovacích hodin. Pokud to ale jen trochu lze (často je potřeba najít trochu dobré vůle než hledat důvody, proč to nejde) pak je společný […]

IV. Práce se třídním kolektivem: Kde, kdy, jak často, jak dlouho a kdo vlastně?

Kde program realizovat? Nejlépe v té třídě, jíž se týká. Je jasné, že na druhém stupni se třídy často přesouvají po učebnách a ve své domovské třídě pobývají jen na část vyučovacích hodin. Pokud to ale jen trochu lze (často je potřeba najít trochu dobré vůle než hledat důvody, proč to nejde) pak je společný prostor, který dětem patří, vždy přirozenější a pro děti tudíž bezpečnější prostředí. Nemusí to však platit obecně. Například učebna výtvarné výchovy, kde třída tráví hezké a kreativní hodiny se svou třídní, která tam má navíc i kabinet, může pro děti představovat stejně příjemný prostor, ačkoli to není jejich domácí třída.

Pozor na různé prostory a třídy ve školách, které jsou z nouze využívané různými doplňkovými aktivitami (jednou kroužek, jednou setkání s rodiči, jindy přednáška pro veřejnost, pak velikonoční trhy apod.) Dle mých zkušeností toto není prostor, kde by se měly konat vrstevnické programy. Pro děti je to neosobní, anonymní prostor, často s žádnou nebo jen mírně bizarní výzdobou. Něco jiného je prostor, který má škola určený pro týmovou práci tříd, pro společné třídní akce či tvorbu třídních projektů a v rámci školy se do něj děti těší a mají ho rády.

Závěr: Nejjistější a nejbezpečnější je, pokud program realizujete ve vlastní třídě dětí.

Kdy? Rozhodně v rámci vyučování. Zkušenosti opakovaně potvrdily, že přidávat dětem hodinu po škole či před začátkem vyučování, je v případě pořádání vrstevnických programů zcela nevyhovující a celá snaha se pak míjí účinkem. Některé děti mají po vyučování kroužky, jiné obtíže s dopravou. Důležitým kritériem je, aby se programů účastnilo co nejvíce dětí – v ideálním případě celá třída. V takovém případě program a práce s kolektivem získává na větší efektivitě. Pokud to bylo možné, pak jsem v praxi při plánování programu brali ohled i na to, aby se čas prostřídal a tím nedocházelo ksituacím, že o své hodiny přicházel stále stejný učitel. K programu lze využít i třídnických hodin.

Jak často? Je potřeba zvážit závažnost situace a míru konfliktů ve třídě. Někdy je pro třídy jedno setkání za týden poměrně vysoká frekvence a děti si nestačí ničeho všimnout natož si vyzkoušet některé situace řešit jinak. Jedno setkání za dva týdny se ve většině pořádaných vrstevnických programů ukazovalo jako optimální. Pokud se četnost protáhne na tři týdny tak to většinou není žádné tragédie, pouze pak musíme děti více přimět ke vzpomínání a upamatování: „Co pro koho z vás bylo nového? Kdo si čeho všiml? Bylo něco, co někdo z vás považoval za příjemné? Co zůstalo během 3 týdnů stejné?“.

Závěr: Vždy v rámci vyučování. Program a péče o rozvoj osobnostních stránek každého žáka a péče o vrstervnické a mezilidské vztahy patří do školy a kurikula stejně jako děti naučit počítat. Není důvod si myslet, že vrstevnický program je volnočasový kroužek.

Jak dlouho? Ideální jsou dvě vyučovací hodiny, zejména pokud je cílem nastartovat nějaký ozdravný proces ve třídě. Mějme na paměti, že není cílem tento čas vyplnit aktivitami, aby si děti pohrály, zabavily se a přišly na jiné myšlenky. Hry jsou a musejí být vždy bezpodmínečně doplňované reflexí: „O čem ta hra vlastně byla? Jak se komu hrála? Kdo si čeho všiml? Bylo něco příjemného, hezkého na téhle hře?” apod. Často je reflexe spojená s tím, že každý kdo má zájem by měl dostat prostor vyjádřit své mínění a pocity. Za jednu vyučovací hodinu se toho nedá příliš moc stihnout. A pokud přeskočíme závěrečné reflexe her a reflexe společných zážitků během programu, pak se připravujeme o potenciál skupinové dynamiky a o sílu společného sdílení. Pokud však není jiná možnost a na program opravdu, i při dobré vůli všech, nelze nalézt více než jednu vyučovací hodinu, pak je potřeba velmi odpovědně přizpůsobit obsah a aktivity volit s ohledem na omezené časové možnosti (to znamená aktivity krátké a častěji následované reflexí).

Závěr: Optimální jsou dvě vyučovací hodiny. Reflexe je nezbytnou součástí každé hry. Není to jen nějaké povídání, aby se vyplnilo zbylých pár minut, ale je to stěžejní část programu.

POZOR: Děti se často na vrstevnické programy těší. Často říkají: „protože přijdeme o hodinu matematiky a zeměpisu. Budeme si hrát. Ulejeme se z češtiny a angličtiny.“ apod. Nás některé dospělé to mírně štve a roste v nás pocit, že děti si jdou opravdu jen pohrát a ještě budou o jednu hodinu pozadu v látce zameškaného předmětu. Ráda bych zdůraznila, že během těchto programů a aktivit děti pracují často na plné obrátky a doslova makají, aniž by si to uvědomovaly ony nebo i my dospělí. Práce je pro děti ve škole spojená totiž hlavně s učením a zkoušením. Ale v hodinách programu pracují intenzivně na společných vztazích, mění své předsudky, stereotypy, učí se vyjadřovat svá mínění. A co považuji za nejdůležitější – děti se učí vzájemnému ocenění, jak takové ocenění sdělovat, přijímat je od ostatních, definovat co na kom mají rádi, co se jim líbí. Tedy nedbejme na to, že si děti myslí, že se vlastně neučí a že se jdou ulít. Nebylo výjimkou, že žáci z programu byli unaveni stejně jako po dvou hodinách počítání.

Kdo? Vycházejme z předpokladu, že si s potížemi v kolektivu musí poradit personál školy a že není po ruce žádná organizace, která by pro školu a pro třídu potřebný program zajistila. Jako velmi vhodné řešení je, pokud je vedoucím programu metodik prevence, který program řídí a je za něj „zodpovědný“. Navrhuje a plánuje obsah. Může spolupracovat a konzultovat s učitelem body programu, průběh atd. Proč to nedělá učitel? Zcela záměrně. Pokud se ve třídě bude konat podobný program, vždy je výhodou pro všechny, pokud program vede někdo „cizí“, kdo má určitý odstup od celého dění, kdo není pohlcen a zahlcen obtížnou situací ve třídě. Učitel je v programu klíčový, musí být přítomen (až na výjimky, k těm se dostaneme možná později), ale měl by si během programů užít roli pozorovatele, nemít na bedrech průběh hodiny, organizaci a chování třídy. Je přesto plnohodnotnou a nepostradatelnou součástí dění, jeho postřehy, názory jsou velmi důležité. Během programu v této roli má čas o nich přemýšlet.

Takže vedení programu je v rukou metodika prevence, za občasného sekundování a výpomoci učitelem. Pokud je metodik prevence zároveň učitelem ve třídě, kde se plánuje program realizovat, měl by mu pomoci další člen sboru (výchovný poradce či kolega, který je podobným věcem nakloněný a nebojí se je vyzkoušet).

Závěr: Vždy vést program ve dvou lidech. Vždy je přítomen třídní učitel, avšak vedení programu nespočívá na jeho bedrech.

Mgr. Simona Pekárková

Tímto seriálem se Vám snažíme ulehčit situaci a poskytnout jakýsi návod, který by byl hned po ruce a šetřil přípravu samotného programu i následné sebereflexe. Budeme upozorňovat na skutečnosti, na něž je třeba dbát, které jsou nezbytné a které mohou být užitečné. Vybíráme takové, které se nám mnohokrát osvědčily a u nichž jsme sami teprve až v praxi objevili jejich nezbytnost a funkčnost. Možná některé náměty ušetří hledání i právě Vám.