VI. Práce s třídním kolektivem: Jak pracovat s dětmi (nejen) během vrstevňáku I.

Z hlediska výsledků se nám v praxi nejvíce osvědčil program o celkovém počtu šesti setkání. S některými třídami jsme realizovali programy, které měly pouze čtyři setkání., avšak často jsem na konci měla pocit, že jedno nebo dvě setkání navíc by bylo pro třídu a pro úspěšnost programu mnohem efektivnější.

VI. Práce s třídním kolektivem: Jak pracovat s dětmi (nejen) během vrstevňáku I.

Z hlediska výsledků se nám v praxi nejvíce osvědčil program o celkovém počtu šesti setkání. S některými třídami jsme realizovali programy, které měly pouze čtyři setkání., avšak často jsem na konci měla pocit, že jedno nebo dvě setkání navíc by bylo pro třídu a pro úspěšnost programu mnohem efektivnější. Obyčejně se podařilo nastartovat změny ve vztazích. Děti samy začaly pozorovat změny a snahu u druhých i u sebe, získávaly citlivost na určité situace, byla patrná větší důvěra a chuť se dělit nápady a návrhy. Právě v takovém okamžiku by právě další dvě setkání mohla více podpořit nové modely chování dětí a uzavírání celého programu by patrně bylo méně uspěchané. Zkušenosti s kratšími programy jsou tedy spíše takové, že často jsem jako vedoucí programu měla pocit, že jedno setkání schází. Někdy se dokonce provádějí programy trvající pouze jedno až dvě setkání.

Pokud to jsou programy spíše informačního charakteru (typu “O škodlivosti návykových látek”), tak i takováto četnost přednášek má svůj smysl. Pokud by ale cílem programu o jednom až dvou setkáních mělo být řešení a zlepšení situace, podpora vrstevnických vztahů, komunikace apod, tak nelze očekávat, že ve třídě s potížemi bude mít valný užitek. Ba co více, může to být i velmi nebezpečné – během dvou setkání můžete rozkrýt velmi bolavá místa, citlivá témata a není čas s tématy pracovat a dění ve třídě důkladněji reflektovat. V podstatě se může stát řečeno lidově „že něco rozvrtáte a nedáte dohromady a odejdete od nedokončené práce“.

Nyní začneme s náměty, které se v praxi osvědčily. Některé natolik, že jsme si z nich postupem času udělali „svoje“ pravidla.

1.KRUH! Kruh je základní tvar, ale postavit židle do tvaru kruhu není pro děti často jednoduché. Při programech děti musí vždy sedět v kruhu. Ani ne v šišce, elipse, tvaru podobnému amébě… prostě opravdu v kruhu. Později se s Vámi podělím o to, že jsme postavení kruhu „pasovali“ na základní terapeutickou a zároveň diagnostickou techniku. Dětem někdy opravdu dlouho trvá, než postaví ze židlí kruh. Nespěchejte, nechte jim dostatek času, ať vše upravují, poku někdo z nich potřebuje či chce upravovat. Nepomáhajte, snažte se celou stavbu kruhu sledovat, pozorovat, zkuste nekomentovat. Zdůrazňuji, mějte oči otevřené a jen se dívejte. Pokud bude na konci snažení elipsa či nějaký patvar, dejte dětem zadání: „Děti, děkuji, že jste se snažily postavit kruh a splnit moji instrukci. Takhle kruh úplně nevypadá, je to spíš nějaká šiška. Zkuste to, prosím, znovu, zkuste židle postavit do kruhu.“ Nezapomínejme také, že na postavení kruhu děti potřebují přiměřeně veliký prostor.

2. Vždy dětem vysvětlete, proč tam Vy osobně jste, jaká je Vaše role, jaká je role paní učitelky, jaká je role dětí. Seznamte děti s tím, co je čeká, jaké jsou Vaše představy a očekávání. Ptejte se na jejich představy a očekávání (klidně opakovaně, jejich představy a očekávání se během jednotlivých setkání mohou měnit).

3. Plánujte si obsah každého setkání. Bylo by zbytečné mít najednou utvořený plán na všech např. šest setkání. Nikdy nevíte, co jednotlivé setkání přinese. Ale co byste měli mít zcela jistě – představu o struktuře her a celé náplni setkání.

4. S největší pravděpodobností svůj plán nevyužijte zcela nebo nevyužijete vůbec. Nevadí.

5. Kdo chyběl? Co se dozvěděl? Každé setkání myslete na ty, kteří chyběli na předešlém setkání. Je důležité, aby byli dodatečně informováni o tom, co se dělo, jak setkání skončilo, jaké zásadní věci (témata) se otevřely. Proč? Budujete tak pocit sounáležitosti, zajišťujete větší míru zapojení chybějících (může být u dalšího setkání klíčová, nikdy nevíte). Je užitečné se ptát, zda se ten, kdo chyběl, ptal ostatních co se dělo. Zda mu to někdo vyprávěl, řekl apod.

Všechny děti, které chybí, musí dostat základní zprávu o tom, co se událo a zda to nějak ovlivnilo současnou situaci.

6. Buďte flexibilní. Nebojte se vycházet ze situací, které se objeví během programu “tady a teď”. Netrvejte na svém plánu. Obyčejně tvrdošíjně trváme na svém plánu, protože nové a nejasné situace nám nejsou příjemné, nevíme často, co dělat. Zastavte svůj program, plán, věnujte se tomu, co v danou chvíli vidíte, nebojte se situaci popsat a pojmenovat. „Já teď svůj plán na chvíli stopnu a budeme pokračovat za chvíli. Všiml jsem si, že je pro vás obtížné rozdělit se do skupin… někdy to není vůbec snadný úkol, rozdělit se tak, aby nikdo nebyl sám.. Myslím, že když někdo zůstane sám, tak to není zrovna moc příjemná věc…Stalo se vám to někdy? Pojďme si rychle říct, jaké to pro lidi obyčejně je, když zůstanou sami.“ Pak můžete na svůj plán aktivit zase navázat.„ Pro další hru se potřebujeme rozdělit do skupin, ale teď to nechci dělat za vás…Naplánujme dopředu strategie, které vás napadají „jak se rozdělit tak, aby nikdo nezůstal sám.“

7. Nebojte se dětem říci nahlas, že váháte, že si nejste v něčem jistí, že hledáte řešení nebo nápad. „Upřímně, teď jsem se v tom nějak ztratil“. Úplně nevím, jak bychom měli pokračovat dál“.

Mgr. Simona Pekárková

Tímto seriálem se Vám snažíme ulehčit situaci a poskytnout jakýsi návod, který by byl hned po ruce a šetřil přípravu samotného programu i následné sebereflexe. Budeme upozorňovat na skutečnosti, na něž je třeba dbát, které jsou nezbytné a které mohou být užitečné. Vybíráme takové, které se nám mnohokrát osvědčily a u nichž jsme sami teprve až v praxi objevili jejich nezbytnost a funkčnost. Možná některé náměty ušetří hledání i právě Vám.

Úvodní foto je dílem Shimer Collage